514
Touha vˇek˚u
všichni cítili uraženi a nikdo z nich se práce sluhy nechtˇel ujmout.
Tváˇrili se, jako by se jich to netýkalo, jako by ani nevˇedˇeli, že mají
nˇeco udˇelat. Svým mlˇcením dali najevo, že se nechtˇejí pokoˇrit.
Jak mˇel Kristus tˇemto ubohým lidem pomoci, aby je satan zcela
nepˇremohl? Jak jim mˇel vysvˇetlit, že pouhá slova o tom, že jsou
jeho uˇcedníky, nestaˇcí a místo v jeho království jim nezabezpeˇcí?
Jak jim mˇel dokázat, že skuteˇcná velikost spoˇcívá ve službˇe lásky a
opravdové pokoˇre? Jak mˇel probudit lásku v jejich srdcích? Jak jim
mˇel pomoci, aby pochopili to, co jim chtˇel ˇríci?
Uˇcedníci nejevili ani v nejmenším zájem jeden druhému po-
sloužit. Ježíš ˇcekal, co udˇelají. Po chvíli vstal od stolu, odložil
svrchní roucho, které by mu bránilo v pohybu, vzal ruˇcník a ovázal
si jej kolem pasu. Uˇcedníci na nˇeho pˇrekvapenˇe hledˇeli a mlˇcky
ˇcekali, co bude dál. “Pak nalil vodu do umyvadla a zaˇcal uˇcední-
k˚um umývat nohy a utírat je plátnem, jímž byl pˇrepásán.”
Jan 13,5
.
[414]
@@@@@@@
Teprve ted’ se uˇcedník˚um otevˇrely oˇci. Hluboce se
stydˇeli a cítili se zahanbeni. Pochopili nevyˇrˇcenou výtku a zaˇcali
sami sebe vidˇet v jiném svˇetle.
Kristus projevil uˇcedník˚um svoji lásku. Bylo mu líto, že jsou tak
sobeˇctí, ale nepˇrel se s nimi ani jim nic nevytýkal. Dal jim pˇríklad,
na který nikdy nezapomenou. Miloval je pevnˇe a neochvˇejnˇe. Vˇedˇel,
že Otec všechno svˇeˇril do jeho rukou, že od Boha pˇrišel a k Bohu
odchází. Byl si plnˇe vˇedom svého božství, ale odložil královskou
korunu i královské roucho a vzal na sebe údˇel služebníka. Na samém
sklonku svého života na zemi se opásal jako sluha a sloužil.
Jidáš se pˇred Velikonocemi podruhé sešel s knˇezi a zákoníky a
dohodl se s nimi, že Ježíše vydá do jejich rukou. Potom se vetˇrel
mezi uˇcedníky, jako by se nic nestalo, a se zájmem se podílel na
pˇrípravˇe slavnosti. Uˇcedníci netušili, co má Jidáš v úmyslu. Jen
Ježíš znal jeho tajemství. Neodhalil je však, chtˇel Jidáše zachránit.
Bylo mu jej líto stejnˇe, jako mu bylo líto Jeruzaléma, který mˇel být
zniˇcen. Již dˇríve plakal nad mˇestem propadlým zkáze a nyní jeho
srdce plakalo nad Jidášem. Ježíš se ho nechtˇel vzdát. Jidáš cítil moc
jeho nekoneˇcné lásky. Když mu Spasitel umýval zaprášené nohy
a utíral je ruˇcníkem, cítil Jidáš nutkání vyznat sv˚uj hˇrích. Nechtˇel
se však pokoˇrit. Zatvrdil se, odmítl pokání a zlý úmysl, na který na
chvíli zapomnˇel, jej znovu ovládl. Najednou jej pohoršilo, že Kristus
umývá uˇcedník˚um nohy. ˇRíkal si: Jestliže se takto ponižuje, nem˚uže
