464
Touha vˇek˚u
Izajáš vidˇel v prorockém zjevení odpadnutí Žid˚u a oslovil je jako
vládce Sodomy a Gomory: “Slyšte slovo Hospodinovo, sodomští
náˇcelníci, naslouchejte nauˇcení našeho Boha, lide gomorský. ‘K
ˇcemu je mi množství vašich obˇetních hod˚u, praví Hospodin. Pˇresytil
jsem se zápalných obˇetí beran˚u i tuku vykrmených dobytˇcat, nemám
zájem o krev býˇck˚u, beránk˚u a kozl ˚u. Že se mi chodíte ukazovat!
Kdo po vás chce, abyste šlapali má nádvoˇrí?’” “Omyjte se, oˇcist’te
se, odklid’te mi své zlé skutky z oˇcí, pˇrestaˇnte páchat zlo. Uˇcte se
ˇcinit dobro. Hledejte právo, zakroˇcte proti násilníku, dopomozte k
právu sirotkovi, ujímejte se pˇre vdovy.”
Izajáš 1,10-12.16.17
.
Kristus, který kdysi dal lidem tato proroctví, je nyní naposledy
varoval. Proroctví se splnilo a lidé prohlásili Ježíše za izraelského
krále. Ježíš pˇrijal jejich poctu i roli krále. Podle toho musel i jednat.
Vˇedˇel, že jeho úsilí o nápravu zkažených knˇeží bude marné. Pˇresto
však bude muset své dílo dokonˇcit a podat nevˇeˇrícím lidem d˚ukaz o
svém božském poslání.
Vyˇcištˇení chrámu
Ježíš se znovu pˇrísnˇe rozhlédl po znesvˇeceném chrámovém ná-
dvoˇrí. Všichni na nˇeho upˇrenˇe hledˇeli. Knˇeží i pˇrední muži, farizeové
i pohané s údivem a bázní upírali sv˚uj pohled na Krista, který pˇred
nimi stál v majestátu nebeského Krále. Z jeho lidské podoby vyza-
ˇrovalo božství a dodávalo mu dosud nevídanou d˚ustojnost a slávu.
Lidé, kteˇrí byli v jeho tˇesné blízkosti, couvali tak daleko, jak jen
jim to dav dovolil. Spasitel stál pˇred nimi sám jen s nˇekolika svými
uˇcedníky. Nikdo ani nehlesl. Ticho se zdálo být nesnesitelné. Kris-
tus promluvil s mocí, která zasáhla lid jako silná bouˇre: “Je psáno:
‘
M˚uj d˚um bude zván domem modlitby,’ ale vy z nˇeho dˇeláte doupˇe
lupiˇc˚u.”
Matouš 21,13
.
Jeho hlas se v chrámu rozléhal jako zvuk
polnice. Rozhoˇrˇcení, které se zraˇcilo v jeho tváˇri, p˚usobilo jako
spalující oheˇn. Pˇrísnˇe rozkázal: “Pryˇc s tím!”
Tˇri roky pˇredtím byli chrámoví služebníci zahanbeni tím, že na
Ježíš˚uv pˇríkaz utekli. Pozdˇeji se divili svému strachu a nechápali, jak
mohli beze slova uposlechnout tak skromného a obyˇcejného ˇclovˇeka.
Pˇredsevzali si, že se to nesmí již nikdy opakovat, jejich d˚ustojnost
musí z˚ustat nedotˇcena. Pˇresto se tentokrát báli ještˇe víc a Ježíš˚uv
