19.
kapitola — Zastavení v Samaˇrsku
Cestou do Galileje procházel Ježíš Samaˇrskem. V poledne došel
do šekemského údolí. Na jeho okraji byla Jákobova studna. Uˇcedníci
šli koupit nˇeco k jídlu a Ježíš, unavený cestou, si sedl a odpoˇcíval.
Židé a Samaˇrané byli úhlavními nepˇráteli a jedni druhým se
zdaleka vyhýbali. Obchodování se Samaˇrany rabíni v nejnutnˇejších
pˇrípadech pˇripouštˇeli, ale spoleˇcenský styk s nimi byl zcela zapovˇe-
zen. Žid by si byl od Samaˇrana nikdy nic nevyp˚ujˇcil, nepˇrijal by od
nˇeho žádnou službu a nevzal by si od nˇeho ani krajíc chleba nebo
trochu vody.
Kristovi uˇcedníci se pˇri nákupu chovali pˇresnˇe podle zvyk˚u
svého národa. V niˇcem nezašli dál, než bylo dovoleno. Požádat
Samaˇrana o nˇejakou službu nebo mu nˇejak pomoci by je bylo ani
nenapadlo.
Ježíš sedˇel u studny zesláblý hladem a žízní. Od rána urazil velký
kus cesty a ted’ na nˇeho pražilo polední slunce. Pˇri pomyšlení, že má
ˇcerstvou studenou vodu na dosah ruky, na nˇeho žízeˇn doléhala ještˇe
silnˇeji. Nemohl však nic dˇelat, protože nemˇel ani lano, ani vˇedro a
studna byla hluboká. Pˇrijal údˇel ˇclovˇeka, a proto ˇcekal, až nˇekdo
pˇrijde a vodu mu nabere.
Za chvíli dorazila ke studni jedna Samaˇranka, a jako by Ježíše
v˚ubec nevidˇela, nabrala si vodu do džbánu. Potom se otoˇcila a chtˇela
odejít. Vtom ji Ježíš požádal, aby mu dala napít. Takovou prosbu
na Východˇe nikdo neodmítne. Vodu tam nazývají “Božím darem”.
Dát napít žíznivému poutníkovi bylo v kraji svatou povinností a
Arabové žijící v poušti by neváhali odboˇcit ze své cesty jen proto,
aby ji mohli splnit. Nenávist mezi Židy a Samaˇrany ženˇe nedovolila
nabídnout Ježíšovi vodu. Ježíš se však snažil najít klíˇc k jejímu
srdci. S ohleduplností sobˇe vlastní jí nenabídl žádnou laskavost,
ale naopak o ni sám požádal. Nabídnutou pomoc by žena mohla
odmítnout, projev d˚uvˇery však budí zase d˚uvˇeru.
Nebeský král pˇrišel k této zavržené ženˇe a požádal ji o službu.
Kristus, který stvoˇril oceán, otevˇrel prameny a koryta ˇrek, který má
139
