614
Touha vˇek˚u
tˇele poznal setník Božího Syna. Nedokázal mlˇcet, musel svoji víru
vyznat. Byl to další d˚ukaz, nebot’ Spasitel mˇel vidˇet užitek svého díla
(
Izajáš 53,11
).
Právˇe v den jeho smrti vyznali tˇri naprosto odlišní
lidé svoji víru — velitel ˇrímské stráže, muž, který nesl Spasitel ˚uv
[493]
kˇríž, a zloˇcinec, který umíral na kˇríži po jeho boku.
Když se pˇriblížil veˇcer, rozhostilo se na Golgotˇe nadpozemské
ticho. Zástup se rozešel a mnoho lidí se vracelo do Jeruzaléma s
úplnˇe jiným postojem, než s jakým ráno odcházeli. Vˇetšinou se pˇrišli
podívat na ukˇrižování jen ze zvˇedavosti, a ne z nenávisti ke Kristu.
Vˇeˇrili obvinˇením knˇeží a považovali Ježíše za zloˇcince. Nechali
se strhnout rozzuˇreným davem a také se mu vysmívali. Když se
však na zemi snesla tma, zaˇcaly je trápit výˇcitky svˇedomí a oni
pochopili, že se tˇežce provinili. V oné hrozivé temnotˇe všechny
urážky a posmˇešky utichly. Když se tma rozplynula, s vážnou tváˇrí
se mlˇcky vraceli dom˚u. Byli pˇresvˇedˇceni, že obvinˇení knˇeží byla
falešná a že Ježíš nebyl žádný podvodník. Když potom Petr nˇekolik
týdn˚u poté kázal o letnicích, byli tito lidé mezi tisíci dalších, kteˇrí
uvˇeˇrili v Krista.
Židovské v˚udce však události, které se odehrály pˇred jejich
oˇcima, nijak nezasáhly. Jejich nenávist ke Kristu nepolevila. Tma,
která zahalila zemi pˇri ukˇrižování, nebyla hustˇejší než ta, která za-
temˇnovala mysl knˇeží a pˇredních muž˚u. Pˇri narození Ježíše poznala
Spasitele hvˇezda a vedla mudrce k jeslím, ve kterých ležel. Poznaly
jej nebeské zástupy a oslavovaly jej zpˇevem na betlémských pahor-
cích. I moˇre poznalo jeho hlas a na jeho pˇríkaz utichlo. Choroby
a smrt uznávaly jeho moc a vzdávaly se svých obˇetí. Poznalo jej i
slunce a pˇri pohledu na jeho smrtelný zápas si zakrylo tváˇr. Skály
se pˇri jeho hlasitém zvolání tˇríštily na kusy. Neživá pˇríroda poznala
Krista a svˇedˇcila o jeho božství. Jen izraelští knˇeží a pˇrední muži
Božího Syna nepoznali.
Klid však nemˇeli. Jeho ukˇrižováním sice dosáhli svého, ale po-
cit vítˇezství, na který se tˇešili, nemˇeli. Dokonce i ve chvíli jejich
oˇcividné pˇrevahy je trápily obavy z budoucnosti. Slyšeli zvolání:
“
Dokonáno jest.” “Otˇce, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.”
Jan 19,30
;
Lukáš 23,46
.
Vidˇeli trhliny ve skalách, cítili silné ze-
mˇetˇresení, byli celí nesví a mˇeli strach.
Dokud Kristus ještˇe žil, žárlili na nˇeho, protože mˇel na lidi velký
vliv. Jejich žárlivost však nepominula ani po jeho smrti. Mrtvého
