Jidáš
575
Všichni pˇrítomní užasli. S údivem pozorovali Kristovu shovíva-
vost ke svému zrádci. Znovu se jich zmocnilo pˇresvˇedˇcení, že Ježíš
nem˚uže být obyˇcejným smrtelníkem. Ptali se: Je-li Božím Synem,
proˇc se nevysvobodí z pout a nepˇrem˚uže své žalobce?
Jidáš vidˇel, že jeho prosby jsou marné. Vybˇehl ze soudní sínˇe
a kˇriˇcel: Je pozdˇe! Je pozdˇe! Cítil, že by pohled na ukˇrižovaného
Ježíše nepˇrežil, proto šel a v zoufalství se obˇesil.
Ještˇe týž den vedl bezbožný dav Ježíše z Pilátovy sínˇe na Gol-
gotu, kde mˇel být ukˇrižován. Cestou kˇriˇceli a posmívali se mu, náhle
však všichni utichli. Pod jedním suchým stromem na odlehlém místˇe
spatˇrili Jidášovo tˇelo. Byl to hrozný pohled. Provaz, na kterém se
Jidáš obˇesil, se váhou tˇela pˇretrhl. Tˇelo se pádem znetvoˇrilo a ještˇe
se do nˇeho pustili psi. Poz˚ustatky byly rychle odstranˇeny. Zástup se
již tolik neposmíval, mnozí zbledli a výraz jejich tváˇre prozrazoval
vnitˇrní pocity. Zdálo se, že ty, kdo se provinili Ježíšovou krví, zaˇcíná
stíhat odplata.
[462]
