Naposledy v chrámu
491
stékaly slzy hoˇrkosti. Zvolal: “Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš
proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobˇe posláni; kolikrát jsem chtˇel
shromáždit tvé dˇeti, tak jako kvoˇcna shromažd’uje kuˇrátka pod svá
kˇrídla, a nechtˇeli jste!”
Matouš 23,37
.
Kristus prožíval zápas louˇcení.
Bylo to tajemné louˇcení dlouho shovívavé božské lásky. V jeho
náˇrku se ozývala bolest Božího srdce.
Farizeové a saduceové byli umlˇceni. Ježíš svolal uˇcedníky a
chystal se odejít z chrámu. Neodcházel jako poražený a nepˇráteli
vyhnaný, ale jako vítˇez, který splnil své poslání.
Pravdy, které Kristus vyslovil v onen památný den, zakoˇrenily v
srdcích mnoha lidí. Zaˇcali novˇe pˇremýšlet, probudily se v nich nové
touhy a otevˇrel se pˇred nimi nový život. Po Kristovˇe ukˇrižování a
vzkˇríšení vystoupili do popˇredí a plnili božské poslání s náležitou
moudrostí a horlivostí. Oslovovali druhé Božím poselstvím a boˇrili
staré povˇery, které dlouhou dobu ovládaly tisíce život ˚u. Lidské teorie
a filozofie se ve srovnání s jejich svˇedectvím jevily jako nicotné
bajky. Zástup v jeruzalémském chrámu byl Spasitelovými slovy
hluboce zasažen. Všichni užasli a zmocnila se jich posvátná hr ˚uza.
Izrael jako národ se však od Boha odvrátil. Vˇetve olivy byly
odt’aty. Ježíš se naposledy rozhlédl po chrámu a smutnˇe ˇrekl: “Hle,
váš d˚um se vám ponechává pustý. Nebot’ vám pravím, že mˇe neuzˇríte
od nynˇejška až do chvíle, kdy ˇreknete: ‘Požehnaný, který pˇrichází
ve jménu Hospodinovˇe.’”
Matouš 23,38.39
.
Až dosud Ježíš nazýval
chrám domem svého Otce. Nyní jej opouštˇel a spolu s ním navždy
opouštˇela chrám, který byl vystaven k Boží slávˇe, i Boží pˇrítomnost.
Chrámové obˇrady ztratily sv˚uj smysl, od této chvíle se staly pouhou
formalitou.
[396]
