Vjezd do Jeruzaléma
453
stavovalo Izrael jako plodící révu. V prolínání zlata, stˇríbra a živé
zelenˇe se projevoval vybraný vkus a jedineˇcné mistrovství. Réva se
vinula kolem bílých tˇrpytivých sloup˚u a svými úpony se zachycovala
zlatých ozdob. Odrážela jas zapadajícího slunce a záˇrila tak, jako by
jí samo nebe prop˚ujˇcilo svoji slávu.
Ježíš se zahledˇel na chrám. Zástupy pˇri pohledu na nevídanou
krásu stavby zmlkly. Všichni se obrátili ke Spasiteli a hledali i v jeho
tváˇri výraz obdivu. Vidˇeli v ní však jen stín smutku. Byli pˇrekvapeni
a zklamáni. Spasitel mˇel v oˇcích slzy, jeho tˇelo se chvˇelo jako strom
pˇred bouˇrí a z úst se mu vydral bolestný povzdech zlomeného srdce.
Co asi prožívali andˇelé, když vidˇeli svého milovaného velitele pla-
kat? Co si asi myslel jásající dav, který jej s palmovými vˇetvemi v
rukou radostnˇe provázel do hlavního mˇesta, kde se mˇel podle jejich
bláhových nadˇejí ujmout vlády? Ježíš plakal již u Lazarova hrobu,
ale tehdy byly jeho slzy projevem božského soucitu s lidským utrpe-
ním. Tentokrát znˇel jeho nenadálý náˇrek jako pláˇc ve vítˇezném zpˇevu
velkého sboru. Všichni jásali, vzdávali mu pocty, a izraelskému králi
stékaly z oˇcí slzy. Ne slzy radosti, ale nepˇrekonatelné bolesti. Lidí se
zmocnila náhlá tíseˇn. Ovace utichly. Mnozí se ze soucitu s Ježíšem
rozplakali, pˇrestože jeho zármutku v˚ubec nerozumˇeli.
Ježíš neplakal proto, že by se bál utrpení. Mˇel pˇred sebou Getse-
manskou zahradu, kde na nˇeho mˇela již brzy sestoupit hr ˚uza strašlivé
temnoty. Nedaleko byla i Ovˇcí brána, kterou Židé po staletí vodili
obˇetní zvíˇrata. Zanedlouho jí mˇel projít i on, pravá Obˇet’ za hˇríchy
svˇeta, na kterou poukazovaly všechny dosavadní obˇeti.
Blízko byla i Golgota, místo jeho nadcházejícího smrtelného
zápasu. Vykupitel však neplakal a netrápil se pro to, že by se bál
kruté smrti, kterou mu tato místa pˇripomínala. V jeho sklíˇcenosti
a úzkosti nebylo nic sobeckého. Ježíš mˇel ušlechtilou povahu, byl
nekoneˇcnˇe obˇetavý a myšlenka na vlastní utrpení jej nijak nedˇesila.
Zraˇnoval jej pohled na Jeruzalém, který zavrhl Božího Syna a pohrdl
jeho láskou, nenechal se pˇresvˇedˇcit jeho mocnými zázraky a chystal
se jej zabít. Ježíš vˇedˇel, jak hluboce se mˇesto odmítnutím Vykupitele
[365]
provi ˇnuje. Vidˇel i to, ˇcím se mohlo stát, kdyby jej pˇrijalo. On jediný
je mohl uzdravit z jeho neduh˚u. Pˇrišel je zachránit a nemohl se jej
tak snadno vzdát.
Izrael byl vyvoleným lidem. B˚uh pˇrebýval v jeho chrámu, o
nˇemž žalmista napsal: “Krásnˇe se vypíná k potˇeše celé zemˇe.”
Žalm
