Lazarovo vzkˇríšení
417
zklamání. Cítily však Kristovu posilující milost, a proto Spasitele
nijak neobvi ˇnovaly.
Když Kristus vyslechl vzkaz, mˇeli uˇcedníci dojem, že jej pˇrijal
chladnˇe. Neprojevil takovou lítost, jakou oˇcekávali. Podíval se na nˇe
a ˇrekl: “Ta nemoc není k smrti, ale k slávˇe Boží, aby Syn Boží byl
skrze ni oslaven.”
Jan 11,4
.
Ještˇe dva dny potom z˚ustal v místˇe, kde
ho zpráva zastihla. Uˇcedníci to nedovedli pochopit. Pˇredstavovali
si, jakou útˇechou by byla jeho návštˇeva pro zarmoucenou rodinu v
Betanii. Dobˇre vˇedˇeli, jak je má rád. Divili se, že smutnou zprávu:
“
Ten, kterého máš rád, je nemocen,” jen vyslechl a nic neudˇelal.
Další dva dny Ježíš o Lazarovi nemluvil, jako by na nˇeho úplnˇe
zapomnˇel. Uˇcedníci vzpomínali na Ježíšova pˇredch˚udce Jana Kˇrti-
tele. Nemohli pochopit, proˇc Ježíš, který mˇel moc konat zázraky,
dopustil, aby Jan trpˇel ve vˇezení a nakonec byl i popraven. Proˇc
nepoužil svou moc a nezachránil Janovi život? Stejnˇe se ˇcasto ptali i
farizeové a pˇredkládali tuto skuteˇcnost jako nezvratný d˚ukaz toho, že
[336]
Kristus nem˚uže být Božím Synem. Spasitel upozor ˇnoval své uˇced-
níky na zkoušky, ztráty a pronásledování. Opustí je, až na nˇe tyto
tˇežkosti dolehnou? Nˇekteˇrí zaˇcali pochybovat o tom, že jeho poslání
správnˇe pochopili. Všichni byli velmi znepokojeni.
Po dvou dnech Ježíš uˇcedník˚um ˇrekl: “Pojd’me opˇet do Judska!”
Jan 11,7
.
Uˇcedníci nechápali, proˇc Ježíš, chtˇel-li se vrátit do Judska,
ˇcekal dva dny. Pˇredevším však o nˇeho i o sebe mˇeli starost. Uvˇe-
domovali si, že na cestˇe je ˇceká jen nebezpeˇcí. ˇRekli: “Mistˇre, není
to dávno, co tˇe chtˇeli Židé kamenovat, a zase tam chceš jít?” Ježíš
odpovˇedˇel: “Což nemá den dvanáct hodin?”
Jan 11,8.9
.
Mˇe vede
m˚uj Otec, a dokud konám jeho v˚uli, jsem v bezpeˇcí. Mých dvanáct
hodin ještˇe neskonˇcilo. Z mého dne sice už mnoho nezbývá, ale až
do jeho konce jsem v bezpeˇcí.
Potom dodal: “Kdo chodí ve dne, neklopýtne, nebot’ vidí svˇetlo
tohoto svˇeta.”
Jan 11,9
.
Kdo koná Boží v˚uli a jde cestou, kterou
B˚uh urˇcil, nem˚uže klopýtnout ani upadnout. Svˇetlo Božího Ducha
mu jasnˇe ukazuje jeho povinnost a vede jej pˇrímo, dokud sv˚uj úkol
nesplní. “Kdo však chodí v noci, klopýtá, ponˇevadž v nˇem není
svˇetla.”
Jan 11,10
.
Kdo jde svou vlastní cestou, kterou mu B˚uh
nevybral, klopýtne. Den se mu stává nocí, a at’ je kdekoli, nikde
není v bezpeˇcí.
