250
Touha vˇek˚u
pohrdali. Pˇresto tento muž pochopil pravdu, kterou Abrahamovi
potomci ve své zaslepenosti nepoznali. Neˇcekal, až Židé pˇrijmou
Ježíše, který se prohlašoval za jejich Mesiáše. Když ho osvítilo
“
svˇetlo, které osvˇecuje každého ˇclovˇeka” (
Jan 1,9
),
spatˇril, i když
jen zastˇrenˇe, slávu Božího Syna.
Pro Ježíše to bylo první ovoce díla, které mˇelo evangelium vyko-
nat mezi pohany. S radostí si pˇredstavoval, jak se lidé všech národ˚u
shromáždí v jeho království. S hlubokým zármutkem vylíˇcil Žid˚um
d˚usledky odmítnutí jeho milosti: “Pravím vám, že mnozí od východu
i západu pˇrijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem
v království nebeském; ale synové království budou vyvrženi ven
do tmy; tam bude pláˇc a skˇrípˇení zub˚u.”
Matouš 8,11.12
.
Žel, že i v
[201]
dnešní dobˇe si mnoho lidí pˇripravuje stejné zklamání. Mnozí žijí v
kˇrest’anských zemích a pohrdají svˇetlem, které na nˇe svítí, zatímco
lidé z pohanských oblastí pˇrijímají Boží milost.
Vzkˇríšení syna vdovy z Naim
Na náhorní planinˇe, asi tˇricet kilometr ˚u od Kafarnaum, leží mˇes-
teˇcko Naim. Má krásný výhled na rozlehlou Jezreelskou pláˇn. Právˇe
tam Ježíš smˇeˇroval. Šli s ním i uˇcedníci a další lidé. Celou cestu
za ním pˇricházeli ti, kdo toužili po jeho laskavých a soucitných
slovech, a pˇrinášeli nemocné, aby je uzdravil. Všichni doufali, že
se Ježíš, který má tak obdivuhodnou moc, prohlásí za izraelského
krále. Tlaˇcily se na nˇeho zástupy lidí a s radostí a oˇcekáváním ho
následovaly po kamenité stezce až k branám náhorního mˇesteˇcka.
Když pˇrišli blíže, vidˇeli, jak z mˇestských bran vychází pohˇrební
pr˚uvod. Pomalu a smutnˇe se ubíral k pˇripravenému hrobu. Vpˇredu
nesli na odkrytých márách mrtvého a kolem nˇeho šel zástup truchlí-
cích. Hlasitˇe naˇríkali. Zdálo se, že mrtvého pˇrišlo vyprovodit celé
mˇesto. Jako by mu všichni chtˇeli vyjádˇrit úctu a projevit poz˚ustalým
soustrast.
Pohled na nˇe vzbuzoval soucit. Zesnulý byl jediným synem
vdovy. Opuštˇená truchlící matka doprovázela k hrobu syna, který
byl její jedinou pozemskou oporou a útˇechou. “Když ji Pán uvidˇel,
bylo mu jí líto.”
Lukáš 7,13
.
Žena pro slzy ani nevidˇela, a proto si
Ježíše nevšimla. On k ní však pˇristoupil a tiše ˇrekl: “Neplaˇc!” Ježíš
