Odmítnutí v Nazaretu
185
s tím, co o sobˇe prohlašoval — že je Mesiáš. Vyptávali se: “Je-li
opravdu tím, za koho se vydává, proˇc je tak skromný? Obejde-li se
[151]
bez zbraní, co se stane s naším národem? Jak jinak by mohla tak
dlouho oˇcekávaná moc a sláva podˇrídit národy židovskému mˇestu?
Nehlásali snad proroci, že Izrael ovládne celou zem? Nebo se snad
tito velcí náboženští uˇcitelé mýlili?”
Židé nezavrhovali Ježíše jen proto, že se v jeho životˇe neproje-
vovala vnˇejší sláva. Byl ztˇelesnˇením ˇcistoty, a oni byli neˇcistí. Žil
mezi lidmi jako vzor naprosté neposkvrnˇenosti. Jeho bezúhonný
život odhaloval jejich srdce. Jeho upˇrímnost dávala vyniknout je-
jich neupˇrímnosti. Odkrývala prázdnotu jejich okázalé zbožnosti a
odhalovala nepravosti v jejich skuteˇcné podobˇe. Po takovém svˇetle
netoužili.
Kdyby byl Ježíš obracel pozornost k farize˚um a vychvaloval
jejich zbožnost a uˇcenost, s radostí by jej uvítali. On však hovoˇril
o nebeském království jako o daru milosti pro všechny lidi. S ta-
kovým náboženstvím se nemohli smíˇrit. Svým vlastním pˇríkladem
a uˇcením bohoslužbu jen znevažovali. Ježíš˚uv zájem o lidi, které
sami nenávidˇeli a zavrhovali, probouzel v jejich pyšných srdcích ty
nejhorší vášnˇe. Chvástali se, že Izrael bude pod vedením “lva z po-
kolení Judova”(
Zjevení 5,5
)
vyvýšen nad všechny národy, ale spíše
by byli snesli zklamání svých ctižádostivých nadˇejí než Kristovo
kárání jejich hˇrích˚u a výtku, kterou cítili v pouhé pˇrítomnosti jeho
ˇcistoty.
[152]
