118
Touha vˇek˚u
V dobˇe Velikonoc se obˇetovalo znaˇcné množství zvíˇrat a zisky
chrámových obchodník˚u byly mimoˇrádnˇe velké. Zmatek, který pˇri
prodeji vznikal, pˇripomínal spíše hluˇcný dobytˇcí trh než svatý Boží
[96]
chrám. Všude bylo slyšet hlasité smlouvání, buˇcení dobytka, beˇcení
ovcí, vrkání holub˚u, cinkot mincí a hádky. Zmatek byl tak veliký, že
rušil i vˇeˇrící pˇri modlitbách a slova urˇcená Nejvyššímu se ztrácela
v hluku, který pronikal až do chrámu. Židé byli na svoji zbožnost
neobyˇcejnˇe pyšní. Velmi si vážili svého chrámu, a každého, kdo by
se na nˇej díval s nelibostí, považovali za rouhaˇce. Všechny chrá-
mové obˇrady vykonávali s velkou pˇresností. Láska k penˇez˚um je
však zbavila všech zábran. Už si ani neuvˇedomovali, jak se vzdálili
p˚uvodnímu smyslu služby, kterou ustanovil sám B˚uh.
Když Hospodin sestoupil na horu Sínaj, posvˇetil ji svou pˇrítom-
ností. Mojžíšovi pˇrikázal, aby horu ohradil jako posvátné místo.
Potom Izrael varoval: “Stˇrezte se vystoupit na horu nebo i dotknout
se jejího okraje. Kdokoli se hory dotkne, musí zemˇrít; nedotkne
se ho žádná ruka, bude ukamenován nebo zastˇrelen. At’ je to do-
bytˇce nebo ˇclovˇek, nez˚ustane naživu.”
2.
Mojžíšova 19,12.13
.
B˚uh
je jasnˇe pouˇcil, že místo, na kterém se projeví jeho pˇrítomnost, je
svaté. Chrám a jeho okolí mˇely být pro Židy také svatými místy. Oni
však na to pˇri honbˇe za ziskem zapomnˇeli.
Knˇeží a v˚udcové lidu mˇeli být pro národ Božími zástupci, nemˇeli
pˇripustit zneuctívání chrámového nádvoˇrí. Mˇeli být lidu pˇríkladem
poctivosti a soucitu s druhými. Místo svých zištných zájm˚u mˇeli mít
na pamˇeti pomˇery a potˇreby vˇeˇrících a ochotnˇe pomáhat tˇem, kdo
si obˇetní zvíˇrata nemohli koupit. To však neˇcinili. Byli zaslepeni
hrabivostí.
Na slavnost pˇrišli také trpící, chudí a nešt’astní lidé. Byli tam
slepí, chromí a hluší. Nˇekteré pˇrinášeli na nosítkách. Mnozí byli tak
chudí, že si nemohli koupit ani tu nejskromnˇejší obˇet’ pro Hospodina,
a dokonce ani jídlo k utišení hladu. Postoj knˇeží je velmi rmoutil.
Knˇeží byli pyšní na svoji zbožnost, prohlašovali se za v˚udce lidu,
byli však bezcitní a pro lid nemˇeli žádné pochopení. Chudí, nemocní
a umírající je marnˇe prosili o pomoc. Jejich utrpení nevzbuzovalo v
srdcích knˇeží ani trochu lítosti.
