64.
kapitola — Podobenství o fíkovníku
Krist ˚uv slavnostní vjezd do Jeruzaléma jen matnˇe naznaˇcoval
slávu a moc jeho pˇríchodu v nebeských oblacích za vítˇezného jásotu
andˇel ˚u a radostného volání svatých. Tehdy se naplní to, co oznámil
knˇežím a farize˚um: “Mˇe neuzˇríte od nynˇejška až do chvíle, kdy ˇrek-
nete: ‘Požehnaný, který pˇrichází ve jménu Hospodinovˇe.’”
Matouš
23,39
.
Zacharjáš v prorockém vidˇení spatˇril den koneˇcného vítˇezství
i zkázu tˇech, kdo Krista pˇri jeho prvním pˇríchodu zavrhli: “Budou
vzhlížet ke mnˇe, kterého probodli. Budou nad ním naˇríkat, jako se
naˇríká nad smrtí jednorozeného, budou nad ním hoˇrce lkát, jako se
hoˇrce lká nad prvorozeným.”
Zacharjáš 12,10
.
To vše mˇel Kristus na
mysli, když hledˇel na mˇesto a plakal nad ním. V doˇcasném zniˇcení
Jeruzaléma vidˇel koneˇcnou zkázu lidí, kteˇrí se provinili prolitím
krve Božího Syna.
Uˇcedníci vˇedˇeli, že Židé Ježíše nenávidí, nedovedli si však ještˇe
pˇredstavit, kam až je jejich zášt’ zavede. Nepochopili zatím skuteˇcný
stav Izraele a nerozumˇeli ani údˇelu, který mˇel dopadnout na Jeruza-
lém. Kristus jim celou situaci odhalil výstižným podobenstvím.
Poslední výzva Jeruzalému zaznˇela nadarmo. Jako odpovˇed’ na
svoji otázku “Kdo je to?” slyšeli knˇeží a pˇrední muži prorocký hlas
z minulých dob, který se opakovanˇe ozýval ze zástupu. Oni v nˇem
však nechtˇeli vidˇet projev Boží moci. V rozˇcilení a ohromení se
snažili lid umlˇcet. V zástupu byli i ˇrímští úˇredníci. Ježíšovi nepˇrátelé
jim Spasitele udali jako v˚udce vzpoury. Tvrdili, že se chce zmocnit
chrámu a vládnout v Jeruzalémˇe jako král.
Ježíš klidným a tichým hlasem hluˇcící dav na chvíli utišil a
znovu vysvˇetlil, že nepˇrišel nastolit žádnou pozemskou vládu. Již
brzy mˇel vystoupit ke svému Otci. Jeho žalobci jej neuvidí, dokud
znovu nepˇrijde ve své slávˇe. Potom jej uznají, ale na jejich spasení
už bude pozdˇe. Ježíš mluvil smutnˇe a s neobyˇcejnou mocí. ˇRímští
úˇredníci ztratili ˇreˇc, byli najednou celí zaražení. Nebeský vliv sice
ještˇe neovládl jejich srdce, ale nesmírnˇe na nˇe zap˚usobil. V Ježíšovˇe
klidné a vážné tváˇri vidˇeli lásku, dobrotu a skromnou d˚ustojnost.
457
