376
Touha vˇek˚u
jeho rodiˇc˚u. Je sice pravda, že veškeré utrpení je d˚usledkem pˇrestou-
pení Božího zákona, ale Židé tuto skuteˇcnost pˇrekrucovali. Satan,
p˚uvodce hˇríchu a všech jeho následk˚u, vedl lidi k tomu, aby se na
nemoc a smrt dívali jako na Boží trest za spáchaný hˇrích. ˇClovˇek,
kterého postihlo nˇejaké neštˇestí ˇci pohroma, trpˇel navíc ještˇe tím, že
jej ostatní považovali za velkého hˇríšníka.
Cesta k odmítnutí Ježíše tím byla pˇripravena. “Naše nemoci. . .
nesl, naše bolesti na sebe vzal,” ale Židé na nˇeho hledˇeli jako na
toho, kdo “je ranˇen, ubit od Boha a pokoˇren” (
Izajáš 53,4
)
a skrývali
pˇred ním svou tváˇr.
B˚uh však naznaˇcil lidem, že tomu tak není. Pˇrípad Jóba jasnˇe
ukazuje, že utrpení pochází od satana a B˚uh je pro své milosrdenství
pˇremáhá. Izrael však toto nauˇcení nepochopil. Odmítnutím Krista se
Židé dopustili stejného omylu, jaký B˚uh vytkl Jóbovým pˇrátel ˚um.
Ježíšovi uˇcedníci vidˇeli vztah mezi hˇríchem a utrpením stejnˇe
jako ostatní Židé. Ježíš je vyvedl z omylu, ale nevysvˇetlil jim pˇríˇcinu
mužova postižení. Sdˇelil jim jen, co bude následovat. Mˇely se na
nˇem projevit Boží skutky. ˇRekl: “Pokud jsem na svˇetˇe, jsem svˇetlo
svˇeta.”
Jan 9,5
.
Potom pomazal slepému oˇci, poslal jej, aby se umyl
v rybníku Siloe, a muž zase vidˇel. Ježíš tak názorným pˇríkladem
odpovˇedˇel uˇcedník˚um na jejich otázku. Tímto zp˚usobem ˇcasto od-
povídal na lidskou zvˇedavost. Uˇcedníci nemˇeli rozebírat, kdo zhˇrešil
ˇci nezhˇrešil.
[302]
Ježíš chtˇel, aby pochopili Boží moc a milost, která slepým dává zrak.
Bylo zˇrejmé, že léˇcivá moc není ani v hlínˇe, ani v rybníku, ve kterém
se mˇel slepý umýt, ale jedinˇe v Kristu.
Farizeové mohli nad uzdravením jen žasnout. Oni však více než
kdy jindy propadli své nenávisti, protože Ježíš vykonal zázrak v
sobotu.
Sousedé mladého muže a lidé, kteˇrí ho znali, když byl ještˇe slepý,
ˇríkali: “Není to ten, kdo tu sedával a žebral?”
Jan 9,8
.
Ned˚uvˇeˇrivˇe
si jej prohlíželi. Od chvíle, kdy se mu otevˇrely oˇci, se jeho vzhled
zmˇenil, rozjasnila se mu tváˇr a vypadal jako ostatní. Lidé se vyptávali
jeden druhého. Nˇekteˇrí ˇríkali: “Je to on.” Jiní: “Není, ale je mu
podoben.” Muž, který pˇrijal toto veliké požehnání, na otázku sám
odpovˇedˇel: “Jsem to já.” Potom jim vyprávˇel o Ježíši a o tom, jak
jej uzdravil. Lidé se ho ptali: “Kde je ten ˇclovˇek?” On odpovˇedˇel:
“
To nevím.”
Jan 9,9-12
.
