358
Touha vˇek˚u
Uprostˇred slavnosti se za pˇrítomnosti velikého davu objevil na
chrámovém nádvoˇrí. Rozruch kolem jeho osoby právˇe vrcholil.
Když jej lidé na slavnosti nevidˇeli, domnívali se, že se bojí moci
knˇeží a vládc˚u. Všude se rozhostilo ticho. Všichni byli jeho pˇrícho-
dem pˇrekvapeni. Žasli nad tím, jak d˚ustojnˇe a odvážnˇe si poˇcíná
tváˇrí v tváˇr mocným nepˇrátel ˚um, kteˇrí mu usilují o život.
Ježíš byl v té chvíli stˇredem pozornosti všech shromáždˇených a
oslovil je jako nikdo pˇredtím. Svými slovy dokázal, že zná izraelské
zákony a ustanovení i obˇetní službu a uˇcení prorok˚u mnohem lépe
než knˇeží a rabíni. Boˇril pˇrehrady formalismu a tradice. Zdálo se,
jako by mˇel pˇred oˇcima budoucí události. Vidˇel Neviditelného, a
proto hovoˇril o vˇecech pozemských i nebeských, lidských i Božích
s neochvˇejnou jistotou. Jeho slova byla jasná a pˇresvˇedˇcivá a lidé
žasli nad jeho uˇcením stejnˇe jako pˇredtím v Kafarnaum, nebot’ “jeho
slovo mˇelo moc”
Lukáš 4,32
.
Ježíš varoval své posluchaˇce pˇred
zkázou, která je postihne, když budou odmítat požehnání, jež jim
pˇrináší. Podal jim všechny možné d˚ukazy o tom, že ho posílá B˚uh,
a ze všech sil se snažil pˇrivést je k pokání. Jeho vlastní národ by
jej neodmítl a nezabil, kdyby je Ježíš pˇred takovým ˇcinem mohl
ochránit.
Všichni žasli nad jeho znalostí zákona a prorok˚u a ptali se jeden
druhého: “Jak to pˇrijde, že se vyzná v Písmech, když ho tomu nikdo
neuˇcil?”
Jan 7,15
.
Židé uznávali jako uˇcitele náboženství jen toho,
kdo studoval v rabínských školách. Ježíš ani Jan Kˇrtitel se tam
neuˇcili, a proto je považovali za nevzdˇelance. Všichni, kdo je slyšeli,
byli pˇrekvapeni, jak znají Písmo, když je “nikdo neuˇcil”. Jan a Ježíš
se skuteˇcnˇe u lidí neuˇcili. Jejich uˇcitelem byl sám nebeský B˚uh, od
nˇeho získali opravdovou moudrost.
Když Ježíš hovoˇril na chrámovém nádvoˇrí, lid jako by onˇemˇel.
Jeho nejvˇetší nepˇrátelé se cítili úplnˇe bezmocní, nebyli schopni mu
ublížit. V té chvíli zapomnˇeli na všechny své zájmy.
Živá voda
Každý den uˇcil lid, dokud nepˇrišel “poslední, velký den svátk˚u”.
Jan 7,37
.
Toho rána byli už lidé dlouhými slavnostmi unaveni. Je-
žíš najednou zvýšil hlas tak, že se rozeznˇel po celém chrámovém
[289]
nádvoˇrí:
