Promˇenˇení
335
stanou svˇedky jeho smrtelného zápasu v Getsemane, a vzal je s sebou
na horu. Modlí se, aby smˇeli vidˇet slávu, kterou mˇel u Otce pˇred
[270]
stvoˇrením svˇeta, aby jim bylo zjeveno jeho království a aby mˇeli
dost síly a mohli je spatˇrit. Prosí, aby mohli vidˇet jeho božství. Pˇreje
si, aby pochopili, že je skuteˇcnˇe Božím Synem a jeho potupná smrt
je souˇcástí plánu vykoupení, a aby jim toto poznání bylo útˇechou v
hodinˇe jeho posledního smrtelného zápasu.
Zjevení slávy
Jeho modlitba je vyslyšena. Ježíš se pokornˇe sklání na kame-
nité zemi, náhle se otevírají nebesa, zlaté brány Božího mˇesta se
rozestupují a na horu sestupuje svatá záˇr a zahaluje Spasitele. Z
jeho lidského tˇela vyzaˇruje božství a spojuje se se slávou, která pˇri-
chází z nebe. Ježíš vstává v majestátu Boží slávy. Duševní muka se
rozplynula. Jeho tváˇr záˇrí “jako slunce” a jeho šat je “oslnivˇe bílý”.
Uˇcedníci se probouzejí a vidí záplavu svˇetla, která ozaˇruje horu.
S bázní a údivem hledí na oslnivou postavu svého Mistra. Když
si jejich oˇci zvyknou na podivné svˇetlo, vidí, že Ježíš není sám.
Vedle nˇeho jsou dvˇe nebeské bytosti a d˚uvˇernˇe s ním hovoˇrí. Je
to Mojžíš, který na Sínaji rozmlouval s Bohem, a Elijáš, kterému
se dostalo výsady, jež byla kromˇe nˇeho dopˇrána už jen jednomu
ˇclovˇeku — nikdy jej nepˇremohla smrt.
O patnáct století dˇríve stál Mojžíš na hoˇre Pisga a hledˇel na
zaslíbenou zemi. Pro hˇrích, jehož se dopustil u Meriby, však do ní
nesmˇel vstoupit. Nebyla mu dopˇrána ani ta radost, aby uvedl Izrael
do dˇedictví otc˚u. Ani jeho úpˇenlivá prosba: “Kéž smím pˇrejít Jordán
a spatˇrit tu dobrou zemi, co je za Jordánem, dobrou hornatou zemi
a Libanón!” (
5.
Mojžíšova 3,25
)
nebyla splnˇena. Musel se vzdát
nadˇeje, která byla svˇetlem ve tmˇe po celých ˇctyˇricet let putování
pouští. Výsledkem mnohaleté námahy a strastiplné péˇce byl hrob
na pustém místˇe. Ale ten, který “m˚uže uˇcinit neskonale víc, než
zaˇc prosíme a co si dovedeme pˇredstavit” (
Efezským 3,20
),
vyslyšel
tímto zp˚usobem modlitbu svého služebníka. Smrt sice nad Mojžíšem
zvítˇezila, ale v hrobˇe nez˚ustal. Sám Kristus jej povolal k životu.
Satan, pokušitel, si pro Mojžíš˚uv hˇrích ˇcinil nárok na jeho tˇelo, ale
Kristus, Spasitel, jej vyvedl z hrobu (
Jud˚uv 9
).
