254
Touha vˇek˚u
jej oznaˇcoval za Pomazaného Izraele a vybízel je, aby se stali jeho
uˇcedníky. Ve svˇetle jeho pˇrítomnosti si uvˇedomili vlastní hˇríšnost a
zatoužili po spravedlnosti, které sami nemohli dosáhnout. Ale když
[204]
už Ježíše jednou zavrhli, bylo by pro nˇe nadmíru ponižující uznat
jej jako Mesiáše. Byli pˇríliš pyšní na to, aby pˇriznali sv˚uj omyl. Dali
se cestou nevˇery. Zoufale se snažili zpochybnit Spasitelovo uˇcení,
jen aby nemuseli uznat pravdu. D˚ukazy jeho moci a milosrdenství
je dráždily. Nemohli mu zabránit v ˇcinˇení zázrak˚u, nemohli umlˇcet
jeho uˇcení. Ze všech sil se však snažili zkreslovat jeho povahu a
pˇrekrucovat jeho slova. Boží Duch je stále ještˇe pˇresvˇedˇcoval a oni
museli vyvinout znaˇcné úsilí na to, aby odolali jeho moci. Stavˇeli se
proti nejmocnˇejší síle, která m˚uže na lidské srdce p˚usobit. Nechtˇeli
se jí poddat.
B˚uh nezaslepuje lidem oˇci a nezatvrzuje jejich srdce. Posílá jim
svˇetlo, aby mohli napravovat své chyby a nechali se vést po bezpeˇcné
cestˇe. Odmítnutí tohoto svˇetla pˇripravuje lidi o zrak a utvrzuje je v
omylu. ˇCasto se tak dˇeje postupnˇe a témˇeˇr nepozorovanˇe. Svˇetlo k
ˇclovˇeku pˇrichází prostˇrednictvím Božího slova, Božích služebník˚u
nebo pˇrímým p˚usobením Božího Ducha. Když však ˇclovˇek pˇrehlíží
první záblesky svˇetla, jeho duchovní vnímání se ˇcásteˇcnˇe otupuje a
další pˇríliv svˇetla už rozpoznává h˚uˇre.
Temnota nar˚ustá, dokud duši ˇclovˇeka zcela nepohltí. Tak tomu
bylo i s židovskými v˚udci. Byli pˇresvˇedˇceni, že Krista provází Boží
moc. Chtˇeli se však vzepˇrít pravdˇe, a proto pˇrisoudili dílo Ducha
svatého satanovi. Dobrovolnˇe se rozhodli pro klam a podˇrídili se
nepˇríteli. Od té doby byli pod jeho mocí.
Vliv slov
Kristovo varování pˇred hˇríchem proti Duchu svatému úzce sou-
visí s varováním pˇred prázdnými ˇreˇcmi a pomluvami. Slova nazna-
ˇcují, co je v srdci. “ ˇCím srdce pˇretéká, to ústa mluví.”
Matouš 12,34
.
Slova však na povahu nejen ukazují, ale také na ni p˚usobí. ˇClovˇek je
ovlivˇnován tím, co sám ˇríká. Satan ho ˇcasto vede k tomu, aby dal
z náhlého popudu pr˚uchod žárlivosti nebo ošklivému podezˇrení a
ˇrekl nˇeco, ˇcemu ve skuteˇcnosti ani sám nevˇeˇrí. Slova však zpˇetnˇe
p˚usobí na jeho myšlení. ˇClovˇek se klame svými vlastními slovy a
zaˇcíná vˇeˇrit, že to, co na satan˚uv podnˇet vyslovil, je pravda. Lidé
